farma na losenici      

 

 FARMA NA LOSENICI

Včeličky šumavské

Pocházíme ze staré včelařské rodiny, náš předek, pan Josef Staněk ze Straníka na Severní Moravě, byl vyhlášený včelař a vynálezce. V roce 1973 byl oceněn na světové výstavě APIMONDIA v Moskvě zlatou medailí za svůj patentovaný „Staňkův medomet zvratný“. S vírou, že jsme se od něj něco naučili, založili jsme v roce 2013 včelnici o 8 včelstvech a začali včelařit.

Včelařské stanoviště jsme vybrali na místě spíše chladném, na okraji jedné naší pastviny. Ono, Rejštejn leží v sevřeném horském údolí, které je v zimě velmi mrazivé.

Kdo se ve včelaření trochu vyzná, je mu z následujícího obrázku jasné, že včelaříme v moderních nástavkových úlech (Jaro 2014).

NNejvětší překážkou byla malá znalost místních podmínek, tedy z pohledu včelaření, a nutnost rychlé reakce na náhlé změny podmínek. V jednom týdnu měly včely 6 kg zásob, v dalším neměly ani gram a bylo třeba přikrmovat. Byli jsme zvyklí na podnebí v nadmořské výšce 250 m, Rejštejn leží v 600 m.

Zimu 2013/14 jsme ve zdraví přečkali a v roce 2014, který je všude považován za velmi špatný, jsme vytáčeli i trochu medu. Dále se uvidí, i tady na horách řádí varoáza…

Kamarád z Rejštejna nám z jedlového dřeva vyrobil i tradiční včelařský klát, kde jsme také usadili včelstvo.

Držte nám palce, ať včeličky přežijí a my se Vám odvděčíme zdravým šumavským medem od nás z farmy.

 

Na závěr ještě jedna povídka o včelách od Karla Klostermanna, spisovatele Šumavy.

 

Divoké včely

Karel Klostermann

Dějí se prý věci pod sluncem, jež zdánlivě pojí náhoda, ale které plynou z jakéhosi vyššího řízení, jehož zákonů žádný smrtelný člověk nevystihl a nikdy vystihnouti nepostačí, třeba byl sebe učenější a důmyslnější. Sleduje-li člověk své osudy a osudy svých milých a známých, přemýšlí-li o událostech ze svého vlastního života a ze života jiných, těžko se ubrániti víře, že by jinak bylo. Posuď sám, milý čtenáři!

V mém mládí, když jsem docházel o prázdninách nahoru do Schlösselwaldu ku své tetě (1), sestře mého otce (2), prosté selce, dobrotivé, celé zmořené tuhou prací, matce šesti synů a šesti dcer, bylo jinak na Šumavě než dnes. Kusy pralesa všude, prales na svazích mezi Horním a Dolním Schlösselwaldem, prales k Schätzenwaldskému podílu, prales za Rehbergskou vsí, Hauswaldská kaple v samém pralese, jehož vysoké jedle, kostrbaté smrky a ohromné buky pokrývaly celý rozsáhlý svah Jezerního hřbetu nad Grünbergem i svahy Polední hory nad Křemelnou řekou, mezi touto a Grosshaidem. Pralesem, aspoň zčásti, byly ještě pokryty strmé srázy od Schlösselwaldu k Vydře a jeden jediný mohutný prales se rozkládal na protějším - pravém - břehu řeky, kudy nyní vede silnička k Antiglu, širé hvozdy to, náležející královskému městu Kašperským Horám,stoupající až nahoru do vysokých planin Haidelských, Innergefildských a Schrollenhaidských.

Zapadly dnes sláva a nádhera věkovitých lesů, zapadly jako doby říše bájí a dávných pověstí; kde čněly donedávna, rozprostírají se namnoze holé nebo leda ostřicí a trnitým křovím porostlé stráně, kamením polehlé haldy, po nichž zuří divé zimní vánice a do nichž pere žhavé letní slunce. A život lesní navždy utuchl; podobá se, že celé rody různých zvířat vymřely neb aspoň tou měrou prořídly, že marně by ses po nich sháněl. Pamatuji se najmě na roje divokých včeliček, jichž bzukot oživoval hluché lesy. Ve starých, dutých stromech, polozetlelých lesních velikánech sídlily; div byl, jakých zásob medu tam nasnášely za krátce vyměřené letní doby...

Věděli jsme o leckterých takových divokých úlech a jednou dokonce se nám podařilo, mně a pasáčkům, mým příbuzným, vybrati z kteréhos z nich bohaté zásoby medu.

Bylo mi tehdá asi 15 let, a když jsem se vrátil domů - můj otec (2) byl tehdy knížecím lékařem ve Štěkné u Strakonic - zmínil jsem se mu o tom našem nálezu. Také jsem mu řekl, že med ten měl jinou chuť než obyčejný med včel krotkých, byl drsný, zahořklý a ostře, ač nikoli nepříjemně zapáchal pryskyřicí. Otec, vyslechnuv mé povídání, neobyčejně zvážněl. "Slib mi," pravil ke mně, "že až přijdeš zase nahoru, nikdy více nebudeš vybírati tohoto medu, ani ho pojídati. Není vyloučeno, že med ten bývá jedovatý. Kromě toho budí ve mně trapné vzpomínky."

Tehdá mi neřekl více, ale později se vrátil k tomuto předmětu, když jsem  již dospěl v muže. Co mi řekl - vypadalo to skoro jako zpověď - povím dnes svým milým čtenářům. Můj otec (2) - starší obyvatelé sušičtí a všecko Pošumaví od Nýrska až po Vimperk a Kunžvart dojista se naň pamatují - byl doktorem mediciny a jako lékař působil v Sušici, v Žichovicích, ve štěkně a posléze na Horách Kašperských, kde roku 1875 zemřel, čítaje věku svého 61 rok. Narodil se v Dolním Schlösselwaldě, v obci Rehberské, bývalé to královské svobodné rychtě, dosud oficielně zvané Stodůlský Podíl I. Díl (Stadler Anteil I. Teil). Byl pátým a nejmladším synem mého děda (3), prostého sedláka, neumějícího ani čísti ani psáti, pocházejícího z Innergefildu a přiženivšího se na usedlost Schlösselwaldskou, jejíž větší část svou prací pralesu urval a v pole a louky vzdělal; později, ač rodem cizí, nikoli svobodný královák, nýbrž poddaný královského města Kašperských Hor, byl zvolen rychtářem z toho důvodu, že moje bába, jediná ze všech obyvatel široké obce uměla čísti a psáti.

Dle zvyku šumavských horalů, kteří předem hledí zaopatřiti starší děti, můj otec měl, až by dorostl, se uvázati v držení statku. Než, stalo se jinak.

Bylo mu snad 11 let, když jednoho dne, pasa dobytek v lese ještě s jinými chlapci, vyslídil v dutém stromě včelí roj. I vybrali hoši včelám med, a jak náleží, se ho najedli. Téhož dne ještě otec se rozstonal velice povážlivě; náhodou či následkem požití medu - kdož mohl říci. Moje bába (4), jeho matka, jejímž miláčkem byl, vidouc, že nemoc se horší, ba přímo život ohrožuje, div si nezoufala a ve svém hoři slib Bohu učinila, že uzdraví-li se její dítě, k Matce Boží na Svatou Horu pouť s ním vykoná.

Nemoc trvala několik neděl; posléze hoch přece se uzdravil a matka, věrna svému slibu, vydala se na tuto pouť. Otec mi často vypravoval, jak dlouhá a úmorná byla tato cesta, vykonaná od prvního do posledního kroku pěšky, v hrozném slunečním úpalu. Na Svaté Hoře matka jej (2) Bohu zaslíbila; navrátivši se domů, řekla svému muži, co učinila a že tudíž nejmladší jejich syn musí na studie, aby se stal knězem. Starý ani slyšet nechtěl o studování; pošetilost prý to je a kdo že by se potom uvázal ve statek?  Matka se obrátila na faráře, aby starému domluvil; ten souhlasil, starého si dal zavolat, vykládal mu, že slibu třeba dodržet a že chlapec je nadaný; nic naplat, odpor starého, tvrdohlavého sedláka nezlomil.

Ubohá matka, bojíc se Božího trestu, div se nezbláznila, a když po dvou letech její muž zemřel, smrt jeho hněvu Božímu připsala.

Hoch potom šel na studie, vychodil na studie, vychodil gymnasium v Klatovech a tehdejší průpravu k akademickým studiím, tzv. filosofii, v Praze. Po všecku dobu těchto svých studií ani ve snu ho nenapadlo, že by se mohl stát něčím jiným než knězem; než odbyv si filosofii, jal se přemýšlet a pojednou shledal, že nemá v sobě povolání ke stavu duchovnímu. Řekl to matce, která, slyšíc tuto zvěst, hořem a strachem div rozumem se neminula a pro Boha a všecky svaté jej prosila, aby slibu jejího dbaje, do semináře vstoupil. Než, mladík za větší zlo pokládaje, kdyby nepovolaným knězem se stal, odolal jejím prosbám a dal se na studium medicíny, doufaje, že matka časem pochopí, že jinak jednat nemohl, a že se usmíří.

"Ach, nevpravila se, neusmířila. Žalem uvadla," pravil mi otec. "Právě v době, když jsem byl povýšen na doktora, umřela mi dobrá matička, všecka hrůzou zmítána, že pro nedodržení svého slibu dojde věčného zatracení. To prý všecko ty včeličky, toužila krátce před svou smrtí, ty boží včeličky! Při vybírání medu roj asi zničil a Bůh nás všecky potrestal za tento hřích. "Pomyšlení na utrápivší se matku po celý život na mého otce těžce doléhalo.

A nyní doslov k této historii, můj drahý čtenáři! Vyber si z něho, co budeš chtít. Jak jsem ti již řekl, můj otec byl pátým synem mého děda. Jako tento, sám měl také pět synů. Když zemřel, bylo nejmladšímu třináct roků, právě jako jemu při smrti jeho otce. A tento nejmladší (5), vystudovav gymnasium, ze své vůle, nikým nejsa přemlouván, vstoupil do semináře a za kněze byl vysvěcen. První svou mši sloužil v rejštejnském kostele, v němž pokřtěni jsou a v manželství oddáni všichni jeho předkové, neboť rehberkská fara a tamní kostel založeny byly teprve roku 1806 a můj děd se narodil roku 1765. Také Innergefild i Kvildy patřily osadou do Rejštejna. V posvěcené zemi rejštejnského hřbitova spí také věčný sen můj nejmladší bratr, jenž zemřel jakožto farář této osady.

Mně, kdykoli přemítám o těchto věcech, vždy připadá na mysl, že duše hořem utrápené báby je nyní usmířena. A divokým včelám, jichž četné roje druhdy sídlily ve starých stromech pralesů šumavský, již nikdo medu vybírat nebude!

Karel Klostermann (6)

 

Poznámky k osobám, označeným čísly v závorkách:

(1) Therese Klostermannová, provdaná Schulhauserová (1803-1871), dcera Josepha Klostermanna a selka v Horním Schlösselwaldu čp. 89.

(2) MUDr. Josef Klostermann, syn Josepha Klostermanna, narozený 12. ledna 1814 ve Schlösselwaldu čp. 126, zesnulý 12. listopadu 1875, pochován v hrobce Abeléových v Hurkenthalu.

(3) Joseph Klostermann, svobodný sedlák v Dolním Schlösselwaldu čp. 95 (126), narozený 10. října 1761 v Innergefildě, zesnulý 5. července 1825.

(4) Anna Maria Weberová, provdaná Klostermannová, narozená 26. července 1770, zesnulá 6. října 1836.

(5) Jakob Klostermann, syn MUDr. Josefa Klostermanna, farář v Rejštejně, narozený 31. října 1862, zesnulý 21. března 1901.

(6) Karl "Faustin" Klostermann, spisovatel, narozený 13. února 1848 jako syn MUDr. Josefa Klostermanna a Anny Karoliny Klostermannové, rozené Hauerové (1822-1903) v Haagu am Hausruck v Horních Rakousích. Zemřel 16. července 1923 ve Štěkni u jihočeských Strakonic. Jeho povídky a romány stále nacházejí u českých čtenářů živý ohlas, poněvadž přes svůj německý původ cítil se jako "zemský Čech" (Böhme) a publikoval v českém jazyce. Jeho matka Anne Karoline Hauerová pocházela ze sklářské rodiny Abeléových z Hurkenthalu, příslušejícího k obci Stodůlky (Stadln).

 

© Farma na Losenici, All rights reserved
E-mail: farmanalosenici@seznam.cz
Design: Jan Zivora. Made by Asset Protection s.r.o.